Přijímací pohovor.

"Dva šikovný hrobníky bychom tu potřebovali.......," usmála se.
Sedíme v křeslech, naproti nám vedoucí smíchovský správy pražských hřbitovů, paní M. Zdá se být docela milá. Kanceláří se bezcílně prochází její pes. Už je to tak. Netrval ani týden od chvíle, kdy v restauraci Na Krásný Vyhlídce padlo nejdřív několik piv a po nich i rozhodnutí, že Josef a já jdeme spolu do černýho. Vyšlo to hned napodruhý a byly to Malvazinky – nejkrásnější z těch větších pražskejch hřbitovů.
Žuch!, ozvalo se teď zprava od psacího stolu. Nepohneme hlavou, protože chceme pozorně sledovat naši /doufejme/ budoucí nadřízenou.
"Ráda bych se zeptala, pánové, proč zrovna na hřbitov?"
Jeden po druhým mumláme něco, jako že zkusit, hm, a že zajímavá práce. Červenáme se a koktáme jak malí kluci.
Paní vedoucí neskrývá shovívavý úsměv.
Buch! Tak to už nešlo přehlídnout! Kokršpaněl došel k plechový skříňce před námi a narazil do ní hlavou. Pomalu se obrací a pokračuje napříč místností. Snažím se zachytit Pepův pohled, i když vím, že nedělám dobře. Jiskřička přeskočila, rozhovor pozbývá vážnosti.
"Co jste dělal dřív, pane Jeřábek?..."
Květináče na stojanu se otřásly nárazem, pár listů zůstává na zemi. Jsem rád, že nemusím odpovídat já.
S výrazem štvance si Josef mne obličej a zdá se, že už z něj ruce hned tak nesundá.
"Původně leteckýho mechanika," ozývá se tlumeně.
"To se hodí, to budete asi šikovnej," pronese obdivně paní správcová, zatímco se její pes pokouší projít ledničkou. Uvnitř to zacinká, psí hlava klepne o futro dveří a míří opět k nám.
"A pan Sejkora?"
Pan Sejkora je na tom zle.
"V tiskárně," vyletělo ze mě skoro fistulí. A už mám hlavu taky v dlaních – pejsek bloudí pod stolkem, kde máme s Pepou nohy, bere nás pěkně popořadě, "drc a drc". Zpod rukou se začínají ozývat náznaky chrochtání. Vedoucí nás upřeně pozoruje s vysoko zdviženým obočím.
"Koukám, že pánové jsou veselí..."
Až moc, a to je náš konec! Opona padá! Vybuchujeme, tohle už ničí ruce nezakryjou...
Paní vedoucí je zklamaná. Nic nechápe. Mračí se a netuší, že tím ještě přilívá do ohně. Mám dost. Skoro mi tečou slzy. Na tohle místo už můžeme nejspíš zapomenout.
"Můžu se zeptat, co je tady tak k smíchu?"
Nejsme schopni odpovědět, tak jeden z nás hodí rukou směrem k závěsu, odkud právě vychází vytrvalé zvíře a nechává za sebou poraženej koš na smetí.
"Je slepá... To je sranda...," řekla.

Jeřábek a Sejkora zaklepali na dveře kanceláře Správy pražských hřbitovů na Malvazinkách první dubnový týden roku 1992. Práci nakonec přece jen dostali a na hřbitově se tužili – Jeřábek do roku 1995, Sejkora do roku 1999.Tomuto období, jakož i hřbitovu Malvazinky, vzdává Pláče kočka hold v nejedné své písni.